Z Bájí a Mýtů: „Římané se od nepaměti považovali za potomky trojského knížete Aenea, syna Anchísova. Jeho manželkou byla Kreúsa a synem Ascanios, latinsky nazývaný Iulus. Když Trója dobytá Odysseovou lstí hořela, unikla Aeneas v poslední chvíli z nešťastného města. Jako urostlý muž a hrdý Trójan vzal na svá ramena stařičkého otce Anchísa a za ruce svou manželku a synáčka a vyvedl je z rozvalin …..“

 

„Potom vlny opadly a život nemluvňat už neohrožovaly. Obě dvojčata spočinula nezraněna na písčitém dně. Jen hlad je nyní mohl zahubit. Stal se však učiněný zázrak-k chlapcům se připlížila vlčice. Přišla až k ošatce, lísala se k těm opuštěným batolatům a poté je s mateřskou péčí kojila svým mlékem. Za nějaký čas děti našel starý pastýř Faustulus, vzal je do svého příbytku a vychovával. Když chlapci vyspěli ve zdatné jinochy, pásli stáda, ochraňovali je před hladovými šelmami a věnovali se tělu i duchu prospěšným cvičením a hrám. Utkávali se po starém latinském zvyku v zápase na pěsti, metali oštěpy, vrhali diskem a všemožně otužovali svá těla. Znali však také zákony i právo a pastýři si je k sobě často volali jako soudce v různých hádkách a rozepřích. Mohli se na ně ve všem spolehnout. Bratři byli po širém okolí brzy známí jako nerozlučná dvojčata Romulus a Remus.“

 

„Romulus odporoval: Nikoliv Remus, nýbrž on, Romulus, bude králem města, neboť spatřil dvojnásobný počet ptáků. Nijak se nemohli dohodnouti. Oba zástupy se dostaly do křížku a Remus v oné zběsilé potyčce padl. Jiná pověst vypravuje, že Remus potupil svého bratra tím, že přeskočil základní kámen nově založeného města. Za to ho prý Romulus usmrtil se slovy: Tak ať v budoucnu zahyne každý, ať dobrý či zlý, přeskočí-li hradby města Romulova. Město bylo na radu stařešinů a mudrců jeho lidu pojmenováno po něm Roma, Řím. Utěšeně rostlo, až za několik staletí zastínilo všechna ostatní města.“

 

Horatius Cocles již déle neváhal. V největším bojovém zápalu zvolal: Naše drahá, posvátna řeko Tibero, přijmi do svého milostivého proudu tuto zbroj i mne, vojáka republiky římské! a vrhl se v plné zbroji do vody. Chráněn Martem- bohem války i samotným Jupiterem se v dešti šípů šťastně dostal ke svým druhům. Most byl stržen, Etruskové již neměli přístup do centra města. Za jeho nevšední udatnost obyvatelé Říma postavili Horatiovi sochu a obec mu věnovala velké pozemky. Pro římské občany byl hrdinou, symbolem nezištného vlastenectví, které mělo být všem římským legionářům vzorem a příkladem po všechny časy.“

Podle knihy Rudolfa Mertlíka Starověké Báje a Pověsti

 

„Čas plynul. Obléhání nedobytného města se prodlužovalo. Jednou v noci se Galové pokusili potajnu a v naprostém tichu vylézt na strmé svahy pahorku. Na počátku šlo vše dobře. Ani stráže si nepovšimli nebezpečí. Jen posvátné husy bohyně Junony, ochránkyně Říma, se náhle rozlétly na všechny strany a s hrozným kýháním zběsile tloukly křídly. Římský důstojník Manlius strhl poplach a zburcoval ostatní do zbraně. Útok Brenna a jeho Galů na Kapitol byl odsouzen k neúspěchu-zásluhou bdělosti posvátných hus. Římané si dodnes připomínají onu vzpomínku na rok 387př.n.l., kdy vojevůdce Brenn a galské kmeny přitáhly vyplenit jejich hlavní město, obléhaly jej po mnoho dní, ale ztroskotaly, protože neztekly mocné římské hradby.“

Podle knihy Mýty a Legendy:Egypt, Řecko, Galie