Z Bájí a Mýtů: „Je šestý den měsíčního novu. V takovém čase se měsíc objevuje na obloze jako nádherný zlatý srp, jako vypečený rohlík.. Třebaže ledové počasí nepřálo, otužilí Averňané pospíchali na shromáždění k druidovi, mocnému Teutomatovi….

V čele procesí velebně kráčel druid. Jen on znal cestu, která přibližuje k bohům. Občas pronesl úryvek modlitby, ale jeho slova se ihned rozplynula v mrazivém vzduchu….

Nahoře, téměř na vrcholu mocného dubiska se zelenal trs jmelí. Galové tuto rostlinu odjakživa považovali za posla z onoho světa, který patří bohům a mrtvým…..Po několika neúspěšných pokusech se druidovi, starému, ale stále pevnému jako ocel, podařilo vyskočit na nejnižší větev. Odtud už se snadno dostal k samému vrcholu stromu, kde srpem s jasnou čepelí z ryzího zlata, odřezal trs jmelí a opatrně jej zabalil do neposkvrněné látky.“

 

„Muž, který právě přicházel, byl na konci svého předlouhého života. Byl však oděn v medvědí kůži, na ramenou mu visel toulec vykládaný zlatem, v levé ruce třímal luk a v pravé kyj. Za ním kráčela skupina mladých válečníků. Ušima byli připoutáni k řetězu, který je spojoval se starcovým probodnutým jazykem. Ta podivná postava, která je vedla, byl Ogmios. Pán výřečnosti, zaklínač a vládce slov, dobrých i špatných, rad i kleteb. Kalené šípy v jeho toulci symbolizovali rychlost myšlenky i jazyka, bystrost ostrých a pronikavých výroků, které odzbrojují protivníka. Věřilo se, že mocní druidští zaklínači mohou v bitvě povolávat příslušníky galských kmenů k až sebevražednému hrdinství, zároveň však pouhou silou slova vynutit mezi bojujícími stranami konec nepřátelství.“

 

„Na svém válečném voze, upraveném na nádherné posmrtné lože, spočíval Bogiorix. Vypadal, jakoby spal klidným spánkem. Nebylo vidět ani stopy po osudném oštěpu, který v bitvě prorazil jeho hruď. Dřevěný štít zdobený geometrickými vzory a podobiznami zvířat dobře skryl ránu. Po pravém boku měl připevněný svůj mocný meč Fingal, v bronzové pochvě zdobené spirálami. Býval na něj velmi pyšný….

Pohřební průvod důstojně prošel vesnicí, aby Bogiorixe doprovodil do jeho věčného příbytku. Než uložili statné náčelníkovo tělo do hrobu, kněží obětovali bohům jeho zbraně, protože Bogiorix bude od této chvíle patřit do onoho království pod azurovým nebem, do země padlých předků, do království důstojnosti a míru.“

 

 

„Postumiovi legionáři měli opravdu dost důvodů k obavám. Početně slabší Galové jim připravili zákeřnou past. Na širokém úseku podél stezky nařízli kmeny stromů, aby vypadaly neporušeně, přitom je však mohl povalit sebemenší náraz. Když římský manipul dorazil na místo, Kotini ukrytí na zarostlých svazích se opřeli do řady naříznutých modřínů a jedlí. Padající stromy s sebou strhávaly další a další. Během několika vteřin se na procházející římská vojska zřítil celý les kolem stezky. Římané neměli, kam uprchnout. Padající stromy některé vojáky rozdrtily, mnohé další zranily. Na zděšené legionáře se s nelidským

 řevem vrhli číhající kotinští Galové. Už zdálky bylo vidět, že někteří jsou svlečení do půl těla jiní téměř nazí. Jejich pestře pomalovaná těla chránily jen bederní roucha a různě velké štíty. Tato působivá podívaná nahnala už tak zmateným Římanům takovou hrůzu, že téměř nekladli odpor. Pouze sám tribun Postumius s deseti nejvěrnějšími muži své gardy bojoval a pobil několik útočících Galů, než sám padl skolen mečem jejich náčelníka….

Válečnou kořist ještě před zahájením boje Galové přislíbili svému nejvyššímu ochránci, bohu Teutatesovi. Po boji shromáždili všechny cenné předměty, zejména ukořistěné zbraně, zbroje a římskou zástavu, na nepřístupném kopci. Navršili z nich mohylu a věnovali jí jako dík za své vítězství bohům. Běda tomu, kdo by se opovážil pokladu byť jen dotknout. Stihl by jej stejný osud jako nešťastné postumiovi vojáky-jejich uřezané hlavy byly pozlaceny a sloužily jako číše při rituálních slavnostech.“

Podle knihy Mýty a legendy: Egypt, Řecko, Galie